Vyvolávání duchů - povídka

10. září 2013 v 17:10 | Annie.Z |  Povídky
Před několika měsíci jsem napsala první povídku a nějak mě nepřekvapilo, že to dopadlo katastrofálně. A proto jsem se rozhodla napsat druhou, abych se zlepšila. Jsem si jistá, že je lepší, protože minulá byla příšerná, ale nevím, jak o moc. Každpopádně, tentokrát jsem neplácala páte přes deváte, ale snažila se, aby to mělo aspoň trochu smysl. I když ho stejně nemá :D! Proto jsem do doho zapletla trochu duchařiny, protože ta někdy taky nedává smysl.
Ocenila bych, kdyby jste mi do komentářu napsali, co mám vylepšit. A zodpověděli na otázku, jestli je to aspoň trochu dobré.


Vyvolávání duchů

"Nemám rád šťastné konce." Řekl Patrik, vzal do ruky ovladač a televizi vypnul. "Nemáte někdo lepší nápad, než koukat na romantiku? Opravdu mi to nepříjde nějak zábavné. A navíc.."
"Přestaň být arogantní a vymysli lepší zábavu, když jsi tak chytrej." Skočil mu naštvaně do řeči Franta.
"Nejsem arogantí, jen je pátek 13. a chtělo by to něco víc. V tom duchařském směru."
"Horory už došli." Odpověděla jsem s úšklebkem.
"Já chci duchy." V té chvíli se mi Patrik zahleděl do očí a mě bylo jasné, co má na mysli. Před měsícem jsme si na jedné facebookové stránce četli o vyvolávání duchů. Přišlo mi to hrozně praštěné, ale Patrikovi se to z neznámého důvodu velmi zalíbilo. Nakonec jsme se dohodli, že jsme mladí a vše by jsme měli vyzkošet, i když mi z toho běhá mráz po zádech.
"Něco jsi mi slíbila. Nakoupil jsem i pár svíček a další věci... Však víš." A opět mi začal lést na nervy.
"Tak ty jsi se na to i připravil?"
"O co de?" Přidal se Franta. "Sliby, svíčky? Začínáte mě děsit."
"Jde o vyvolávání duchů. A někdo mezi námi, se na to velmi připravil." Je normální, že Patrik je aktivní a všechno naplánuje předem, ale já vyvolávat duchy nechci. V tom případně netuším, jak jsem na to mohla tak rychle Patrikovi skočit, páč do dvou minut už sedím v tmavé místnosti, vedle mně jsou na zemi postavené rudé svíčky a Franta mi drtí pravou ruku.
Patrik zapaloval poslední svíčku v kruhu, když se na něj Franta obrátil. "Tohle je šílené a navíc jsi už cítit alkoholem. Taky jsem o tom četl a není to sranda... Neměl by se udělat nějaký ochranný kruch, či co?"
"Kašli na ochranné kruhy. Myslíš snad, že ti ten duch vyžere ledničku, když ho necháš ho tady volně pohybovat?"
"Proč tak spěcháš?" Začíná mi připadat, že Patrik je nervóznější než jindy a opravdu mě začíná hodně děsit.
"Jestli se vám něco nelíbí, tak můžete odejít oba dva, a i když to není můj dům, buď tu budete, nebo ne!" Sednul si do kruhu a chytl nás za ruce. Začala mi být zima a Franta se též netvářil příznivě. Vyměnila jsem si s ním pohled.
"Můžeme?" Zeptala jsem se spíše Franty než Patrika, kterej začal povídat hned po mně.
"Zavřete oči." Nervózně jsme všichni zavřeli oči a zkoušeli se uvolňit. "Vyvolávám tě v tuto pozdní hodinu. Zjev se nám a ozřejmi některé skutečnosti, které nám jsou utajené."
Uplynula minuta a nic se nedělo, ovšem později jsem začala cítit chlad a úzkost. Jsem si už naprosto jistá, že tohle jsme vážně neměli dělat. Srdce mi bije v celém těle a myslím, že se brzy pozvracím.
Franta zamumlal něco jako: "Vyvoláváš je blbě." Ale mě už to mohlo být jedno.
Pohltila mě tma.
Dopadla jsem obličejem do štěrku a začala krvácet. Oči jsem měla zalité slzami a pokoušela se vstát. Nemám ponětí, co se děje. Rozhlédnu se, ale místo kde jsem, mi nic neříká. V tu chvíli mě zradí kolena a jsem opět na zemi. Jsem vysílená a hladová.
Slyším výstřěl.
Zvuk pistole mě donutí opět rychle vstát. Začnu zmateně klopýtat.
Někdo křičí.
Konečně si uvědomím, kde jsem. Nacházím se na verandě Patrikova domu. Doplazím se blíže ke dveřím a poslouchám... Jeho otec mu nadává a Patrik to už nemůže vydržet. Blíží se ke dveřím a já se odtáhnu do rohu. Sedím tam dlouho v tmavé děsivé noci a myslím si, že se nic neděje. Už se chci vrátit zpátky. Patrik ale rozrazí dveře a běží k otevřeným vratům. Chci na něj zakřičet, ale hlas se mi vytratil. Otočí se zpátky.
"Já už se nevrátím!" Zařve a obrátí se zpátky čelem k domu. Z opasku vytáhne pistoli. V tu chvíli se naše pohledy setkají.
"Tak se nevracej." Zazní klidný hluboký hlas za mými zády. Otočím se za mnou stojí Patrikův otec.
A zase cítím jen bolest.
Hlava mi třeští, ale já si stejně dokážu tu otázku položit. "Proč nám Patrik neřekl, že má v rodině problémy?" Po chvilce mě napadne, proč se nehýbu. A touto myšlenkou se probudím.
Klečí nade mnou. Je celý od krve a postřelený do ramene, též je vidno, že je napokraji svých sil.
"Franto?" Vyjeknu nadšeně.
"Už jsem se o tebe bál." Na tváři se mu rozjasní úsměv.
"Jsi v pořádku?" Mám o něj velkou starost.
Franta se mi spadne na hruď a začne plivat krev.
"Proboha, Franto!"
Podivně sebou trhá. "Neměli jsme to dělat." Umírá, umírá přede mnou a já nevím co dělat. "Mu dělat." opraví se.
Zase se mi zatmí před očima.
"Proč, proč, proč,...?" Patrik mě drží přitisklou ke zdi a řve mi do obličeje. Ztratím veškerou sílu.
Opět ležím na zemi velmi známého místa. Jsem tam, kde jsem byla. V obýváku mezi rudými svíčkami.
Kluci jsou samozřejmě pryč. Svíčky dohasly, a tak se pokoj ponořil do úplné tmy. Též si všimnu, že nejsou rozhodně postavané, jak by měli. Něco mi říka, že Patrik má prsty v něčem jiném, než je vylovávání duchů. Po kontrole celého obýváku vstanu a jdu do kuchyně. Všechno sklo je rozbité. Žádné světlo nesvítí. Šlapu ve střepech. Vůbec mi to tu nepříjde jako to bezpečné místo, které jsem považovala za domov. Celý dům je naplňen zvláštní energií. Bojím se. Na poslední chvíli si všimnu dopisu na stole. Někdo mi hlasitě zařve do ucha: "Nejste přáteli.". Otevřu dopis. Stihnu přečít text na potrhaném papíru. "Nemám rád šťastné konce."
A svezu se vyčerpána na zem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Mishel Mishel | Web | 10. září 2013 v 17:13 | Reagovat

zajímavá povídka :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama